Usedám k počítači ve ztemnělém pokoji. Otevírám prázdný soubor, napiju se kávy a marně se snažím rozvzpomenout na letošní festival JAMU Encounter/Setkání. Pozastavuju se nad ironií názvu. Jestli si něco pamatuju, tak to, že k setkání měl tento ročník velmi daleko. Rozklikávám festivalový blog Meeting Point, na kterém jsem se podílela. Čtu si svoji recenzi na inscenaci Bratři Karamazovi a doufám, že mi text připomene průběh festivalu, který se mi stejně jako všechny online akce posledního roku vykouřil z hlavy.

Začínám si vybavovat, jaké nároky kladl festival na diváka. Každý den se na facebookové stránce objevil harmonogram představení a diskusí, který ve výsledku znamenal dalších 8 hodin strávených u počítače. Pokud k tomu přičtu i ostatní své povinnosti, denně jsem v průběhu festivalu trávila u monitoru přibližně dvanáct až čtrnáct hodin.

 

„Zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budou probíhat jako online přenos.“

 

Při brouzdání po stránkách festivalu mě zaujme jeho téma, na které jsem dočista zapomněla. JUMP! – Skok! Jenže kromě skoku do neznámých vod online prostoru (což nebyla volba organizátorů) jsem nepostřehla, že by se do programu toto téma nějak výrazněji promítlo.

Pokud jsem do něčeho vkládala naději, tak to byly diskuse, u kterých byla alespoň teoretická šance, že půjde o setkání diváků a tvůrců. Moje zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budou probíhat jako online přenos na platformě Youtube. Jedinou možností, jak se do diskuse zapojit, tedy bylo napsat komentář a doufat, že si ho moderátorka Tereza Reková všimne. Většinou marně, valná část diváctva pak ztratila trpělivost a buď nepsali komentáře, nebo se ani nepřipojili k jejímu sledování. Co mě však velmi překvapilo, byla technická i informační nepřipravenost diskusí. Všichni si živě pamatujeme komplikace při online výuce, konferencích, nebo i videohovoru s přáteli. Při některých diskusích tyto technické problémy trvaly i třičtvrtě hodiny. To však neomlouvá moderátorčinu nepřipravenost, už jen co se týká výslovnosti jmen tvůrců, nebo jejich jen chabé představení. Divák se jako detektiv musel na stránkách festivalu pídit po tom, kdo je zrovna dotazován, jestli herec, režisér, scénograf, nebo pedagog ročníku. Zároveň je mi záhadou, komu vlastně byly diskuse určeny. Většinou totiž moderátorka kladla otázky týkající se zkoušení v průběhu lockdownu (což, jak všichni víme, bylo složité) nebo směřující ke scénám z inscenace. Ovšem tak obecně, že pro diváka seznámeného s dílem byla diskuse naprosto nezáživná a nepřinesla mu nic, co už by nevěděl.

 

„Veškeré snahy festivalu se minuly smyslem.“

 

Ze setkání, které festival sliboval, se tak staly jen další hodiny monotónně strávené u monitoru. Každý sám, ve svém pokoji, bez možnosti zážitek sdílet. Neosobní imitace reálného setkávání. Klasické formě divadelního festivalu obsahující například možnost zapojit se do diskuse nebo v ní následně pokračovat v divadelní kavárně, se Encounter/ Setkání ani zdaleka nepřiblížil. Veškeré snahy festivalu o něco podobného, deklarované i na webových stránkách se minuly smyslem i jeho konkrétním naplněním.

V posledním roce mi – stejně jako mnohým jiným – velmi chyběl jakýkoliv kontakt s lidmi. A tak nadšeně uklízím nedopitý hrnek kávy, zavírám počítač a chystám se do divadla. Těším se na skutečné setkání s lidmi, umělci i divadlem.