Druhý říjnový víkend o sobě dala slyšet Katedra výchovné dramatiky DAMU, která ačkoli už slaví dvacet let své existence, stojí po většinu času stranou všeho dění na škole. V rámci Přehlídky 3D, uspořádané na počest jubilea katedry, se otevřely dveře divadla DISK a studia Řetízek souborům Základních uměleckých škol i dětským sólovým recitátorům, také dvěma profesionálním vzdělávacím/výchovným inscenacím a několika ukázkám výsledků práce současných studentů KVD.

Přehlídka 3D nabídla divákům vhled do problematiky výchovné dramatiky hned z několika úhlů současně. V představeních ZUŠ mohli diváci sledovat vlastní práci s dětmi- herci, díky projektu divadla fórum souboru Divadelta (složeného převážně z absolventů katedry) viděli diváci práci s dětmi-diváky a díky ukázkám z práce studentů KVD měli možnost udělat si obrázek o výchozích možnostech budoucích učitelů ZUŠ a podobných institucí. Takto různorodá přehlídka ale vyostřila v otázku, koho a jak vlastně vychováváme?

Soubory ZUŠ bývají velmi početné - mívají cca patnáct a více členů s velmi rozdílnými schopnostmi, které ale všechny musejí uplatnit v přibližně stejně velkých rolích. Tomu také odpovídá dramaturgie, a to nejen v procesu vybírání námětu, ale také při práci s ním. Děj často posouvá vypravěč, nebo alespoň vypravěčské prvky, jako je třeba hlasitý zápis do deníčku, který se objevil v Tančírně Zpátečníků ze ZUŠ Prahy 3. Soubory také většinou pracují s velmi omezenou scénografií, což je dáno jednak nedostatkem finančních prostředků, ale také tím, že scénografii vlastně nepotřebují, protože cílem jejich práce není inscenace v tradičním slova smyslu. V jejich případě je cesta cílem - účelem existence je práce s dětmi – jejich výchova, vedení k osvojení si určitých dovedností, k větší kreativitě apod. Obvykle hrají na holé scéně, kterou dotvářejí nějaké objekty typické pro dané místo, nebo naopak naprosto univerzální, které se dodatečně specifikují až hrou samotnou. V představení Divadla Vydýcháno byly využity dřevěné tyče, které znázorňovaly jak jelenovy parohy, tak i grafickým rozložením po zemi obrys Smolíčkova domu včetně vrzajících dveří. Soubor DIPAČÁPI z Prahy 5 zas využíval univerzální bednu, která vytvářela středobod scény a oddělovala jeden pomyslný prostor od druhého. Některé soubory jsou schopny hrát i bez jakékoli scénografie. V Pošťácké pohádce souboru HOP-HOP ze ZUŠ Ostrov nebyl využit žádný scénografický prvek a prostředí bylo specifikováno kostýmem – pošťácká čapka a plášť. I ty byly ale poměrně variabilní. Pláště mohly holčičky využít i jako pestrobarevné sukně, držely je také rozprostřené před sebou ve vzduchu, a vytvářely tak pomyslné průčelí domů. Takto intenzivní využití kostýmů však není obvyklé. Zpravidla se kostýmy sestavují z toho „co dům dal“ a podobně jako scénografie nejsou podstatné. V inscenacích ZUŠ se také objevuje mnoho imaginárních předmětů, ani ne tolik protože by ty skutečné byly nějak nedostupné, důvodem je spíš to, že hra s imaginárním předmětem podporuje imaginaci dětských herců i všeobecnou hravost inscenací.

Představení na Přehlídce 3D většinou odpovídala tomuto letmému shrnutí. Pouze dvě se výrazně lišila. Obě pocházely z dílny souboru s okouzlujícím názvem Překvapený štrúdl ze ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou a byl to Jan za chrta dán a Jak slunko na všechno přišlo. Od ostatních se lišily už proto, že byly loutkové, což nebývá časté. Byly vystavěné na klasickém, i když velmi zjednodušeném, principu stolku s variabilní scénografií, která byla pravděpodobně dílem dětí v souboru. V první inscenaci Jan za chrta dán byly loutky přichycené z vrchu na drátek, což byl celý aparát jejich ovládání. Loutky, zcela jistě také vlastní výroby, měly zejména díky rozježeným vlněným vlasům trochu karikaturní charakter. Oproti těmto poměrně tradičně pojatým loutkám se v Jak slunko na všechno přišlo objevily loutky pletené, většinou bez vodícího zařízení. To se promítlo i do rozdílného pojetí obou představení – Jan za chrta dán byl dynamický, zatímco Jak slunko na všechno přišlo bylo spíše vypravěčské, protože společně s ovládacím zařízením vymizel i pohyb a jevištní akce. Až zarážející byla kvalita zejména prvního z nich (a skutečně šlo o parafrázi hry V. K. Klicpery). Ačkoli hrály děti asi tak z druhého stupně ZŠ, jejich loutkářské schopnosti byly souměřitelné se schopnostmi studentů druhého ročníku KVD v představení Lysistrata, kde se hrálo se zeleninovými loutkami falického tvaru. Naopak mírným zklamáním bylo již zmíněné Divadlo Dagmar. Jeho Hledání, založené na textech z knihy Zdeňka Šmída Strašidla a krásné panny, bylo sympatické svou snahou o zachycení hlubších všeobecně lidských témat, jako je např. téma Boha a viny, potýkalo se ale s velkými rozdíly ve výkonech herců a dalšími obvyklými potížemi amatérských divadel. Na rozdíl od ostatních představení nevzalo tyto problémy do hry a snažilo se tak neúspěšně vzbudit dojem profesionálního souboru.

Sóloví recitátoři byli jednou z nejlepších částí programu. Úroveň jednotlivých vystoupení byla vysoká a nedivila bych se, kdybychom některá ze jmen jednou viděli i v programu DISKu (podobně jako se to stalo třeba u Marka Mikuláška, studenta 3. ročníku herectví činoherního divadla). Jiří Fencl, který slavil úspěch i v rámci Dětské scény Svitavy, přednesl úryvek z knihy Bylo nás pět a projevil nejen radost z tvorby, ale také velmi kvalitní technickou přípravu a osobitý vhled do textu tím, že neinklinoval (jako se to často stává) k napodobování klasického vyprávění v podání Františka Filipovského. Podobně by se dala charakterizovat i Bára Květová, která přednášela na recitačních soutěžích už stokrát omílaný text z knihy Františka Nepila Já Baryk. Zajímavým objevem je text Terryho Bissona Stiskni Ann, který sarkasticky suchým tónem přednesl Jáchym Hájek.

Kvalitní tvorba souborů amatérských tak zastínila nepřesvědčivá představení profesionálních souborů. Hrůzné panoptikum výchovy dětí v Čechách vytvořily dvě inscenace - nelogická, neúměrně dlouhá a zbytečně vyhrocená Poslední mince souboru Divadelta a Bitva (O hrdinech) Teátru Vaštar. Interaktivní inscenace Poslední mince, která by svou výchovností uvařila vejce, funguje na principu divadelně rozehrávané diskuze herců s diváky o daném problému a počítá i s přímou účastí dětí z publika na scéně. V závěru se však vymkla kontrole a bylo třeba dlouhého vysvětlování ze strany tvůrců. Poslání inscenace by se totiž dalo shrnout do věty: „Děti, nepůjčujte si bezhlavě peníze od lichvářů, protože potom se na vás vykašlou vaši rodiče.“ To ale posléze vyprovokovalo dospělé publikum k hlasitému odporu. Bitva (O hrdinech), která putuje po středních a základních školách společně s tříhodinovou přednáškou o totalitních systémech (to snad mluví samo za sebe), zas vytvořila černobílý svět založený na paskvilu všech možných historických totalitních režimů doplněný o špetku ghándiovského nenásilí a mnohem více než špetku patosu. Snaha přiblížit tématiku teenagerům se projevila pouze v generačně shodných postavách. Ty ovšem inscenaci příliš neprospěly, pouze posílily naivitu pohledu na věc.

Dobře zapůsobily klauzurní práce studentů KVD. Ty totiž nabízely zejména nahlédnutí do rozdílných způsobů užití textu na divadle. Ukázaly, jak široce je studium výchov- reportáž né dramatiky zaměřeno, protože se objevila vystoupení směřující jak k činohře (Syblingovy ženy, 3 ročník magisterského studia), k loutkovému divadlu (již zmíněná Lysistrata), tak i k dramatickému zpracování textů primárně neurčených pro divadlo (kramářské písně 2. ročníku).

Dětské soubory z prvního stupně hrávají jednoduché pohádky a diváky jejich závěrečných výročních představení jsou výhradně rodiče – taková byla Pošťácká pohádka souboru HOP-HOP. Soubory druhého stupně ZUŠ zpravidla postupně zvyšují vlastní podíl na dramaturgii a uchylují se jak k autorské tvorbě (Tančírna), tak i ke klasice (Jan za chrta dán), přičemž tento vývoj vrcholí v souborech středoškolských. Tématika jejich dramaturgie začíná reflektovat společenskou situaci a mnohdy je k ní i kritická. Diváky jejich představení jsou ve valné většině stále ještě jejich rodiče, ale přicházejí už i kamarádi a známí.

Všechny soubory vychovávají hlavně samy sebe k vnímavosti k umění, ale samozřejmě nejen k tomu, také ke spolupráci, toleranci, zodpovědnosti, lepší komunikaci a k mnoha dalším dovednostem. Starší soubory ale mají i vyšší ambice – snaží se komentovat svět kolem sebe. Jejich šíře působnosti je ale vzhledem k malé divácké obci takřka zanedbatelná. Divadlo s dětmi a teenagery na jevišti, které přináší svým aktérům kromě zábavy i jakýsi nehmotný, výchovný užitek, je zřejmě tou nejvhodnější možností jak zapojit divadlo/drama do procesu výchovy.

Navíc se dětské soubory vyznačují specifickou „profesionalitou“ (čím mladší děti, tím víc). Na jednu stranu jsou děti sice hodně neukázněné – špitají si za oponou, pobíhají po jevišti, snaží se za každou cenu zamávat babičce apod. Na straně druhé ale cítí zodpovědnost za celkové dílo, cítí svou osobní důležitost, připadají si dospěle a přes veškerou svou rozjívenost vlastně přistupují k představení, které je mnohdy za sezónu jediné, velmi seriózně. Kromě samotných učitelů a dětí jsou zásadním faktorem ovlivňujícím vývoj a způsob práce souborů i rodiče, kteří za své peníze očekávají náležitý výsledek v podobě divadelního představení.

Problematičtější je zapojení výrazně výchovného elementu do divadla pro děti. Tedy do divadla hraného dospělými, které se má k dětem vztahovat. Zvlášť patrný je tento problém u divadla pro teenagery – to ukázala i Poslední mince a Bitva (O hrdinech). Vyvstává otázka, jak pro ně zaktualizovat divadlo? Stačí vytvořit postavy věkově blízké divákům, nebo je třeba jaksi aktualizovat, zatraktivnit divadelní techniku a technologii a nebo jen přiblížit výběrem věkově přiměřených témat? Odhlédneme-li od toho, že s pubertální mládeží je problém tak nějak všeobecně, problematika přiblížení divadla mladším generacím je otevřená a, jak se ukázalo na přehlídce, stále nevyřešená. Až cimrmanovsky se objevují cesty „kudy ne, pánové“ a těch správných cest je jen poskrovnu.

Jsem přesvědčena o tom, že jednou za život do divadla s pomocí větší či menší náhody zabloudí snad každý. Úkolem divadelníků je tam tohoto kolemjdoucího udržet a zařadit ho do své stálé divácké obce. Čím starší je, tím méně bude těmto snahám přístupný. Dobré divadlo pro děti může v tomto procesu sehrát významnou roli. Přehlídka 3D ukázala nejen šíři možností, kterou divadlo zaměřené na děti-diváky a děti-herce má, ale i své fundamentální problémy, se kterými se potýká. O to více, že diváky se v tomto případě stali zejména profesionálové, kteří na inscenace nehledí s rodičovskou blahosklonností. Staré divadelnické přísloví zní, že děti a psi na jeviště nepatří. Zprávu o psech Přehlídka 3D nepodala, ale děti jevišti sluší.