(kancelária, vonku je pochmúrne, pýtam sa.)

Čo považujete za najdôležitejšiu schopnosť, ktorú by mal mať divadelný kritik?

Kritik by měl umět vnímat umělecká díla. To znamená, že by měl mít schopnost je vidět a „přečíst“, čili pochopit, adekvátně interpretovat. To je asi to základní. Což předpokládá schopnost myslet a najít souvislost mezi fakty. Člověk píšící o umění musí být vzdělaný, znát historii atd. Ale někde na počátku je smysl pro komunikaci prostřednictvím daného druhu tvorby, tedy věc, která se těžko učí.

Aké semináre vyučujete na DAMU? Ako sa snažíte tieto schopnosti rozvíjať/podporovať v rámci vašej výučby, resp. práce na seminároch? Je to vôbec možné?

Vzhledem k tomu, že jsem člověk, který se pohybuje na pomezí literatury a divadla, vyučuji na DAMU většinou semináře dotýkající se dramatu, vzniku dramatického textu, případně toho, jakým způsobem se dramatický text přeměňuje v text divadelní a posléze v inscenaci. Většinou se ale držím literárních záležitostí a souvislostí.

V návaznosti na to se snažím studenty, respektive studentky naučit „číst“, což je pro naši profesi dost podstatné. Aby uměli přečíst text, aby ho vnímali v náležitých souvislostech, v kontextu dramatické tvorby, jejích dějin a v souvislosti divadla a literatury.

Pôsobíte ako pedagóg, ale okrem toho máte aj inú, vedeckú prácu – aj keď v trochu inom odbore ako zvyšok našich pedagógov. Čomu konkrétne sa venujete?

Svou profesí jsem literární vědec, jakožto literární historik a teoretik se zabývám dramatem. Takže v tomto mám k divadlu blízko. Mezi literárními vědci jsem ten, který vnímá divadlo, naopak mezi divadelními vědci ten, který vnímá literaturu. Takže se pohybuji na pomezí. Faktem je, že pokud jde o kritiku, tak se věnuji převážně české próze a divadelní kritiky píšu jen výjimečně. Díky tomu si mohu dovolit ten luxus chodit do divadla jako víceméně obyčejný divák a bavit se. Naopak současnou literaturu čtu jako „profesionál“, jenž o ní musí psát.

Myslíte, že je dôležité, aby sa pedagóg okrem učenia venoval aj inej profesionálnej činnosti?

Pokud má člověk něco učit, měl by nejprve o tom alespoň něco vědět a umět, což na většině vysokých škol znamená být vědoucím vědcem na příslušné úrovni. DAMU se v tomto směru trochu liší, neboť je školou vychovávající i směrem k divadelní praxi a tomu odpovídá i složení pedagogického sboru. Kdo ale neví a neumí, není profesionál ve svém oboru, by asi učit neměl. Většina pedagogů vám ale také řekne, že to funguje i opačně: člověka, který se profesionálně věnuje určitému oboru, učení, tedy kontakt s mladšími kolegy zpětně obohacuje a otevírá mu problémy a otázky, které by si jinak možná nepokládal.

Okrem KTK na DAMU sa v Prahe dá divadlo z teoretického hľadiska študovať aj na Katedre divadelní vědy Filozofickej fakulty UK. Vy učíte na oboch katedrách. Pociťujete medzi nimi nejaké rozdiely?

V zásadě jsou tyto dvě katedry srovnatelné. A srovnatelné jsou také v úrovni nejlepších žáků. Když už se ale ptáte, to, co si člověk jako první uvědomí, je rozdíl v počtu posluchačů. Je to zdánlivě vnější věc, která ale formuje komunikační úroveň, na níž se mohu jako pedagog se studenty pohybovat. Na DAMU je studentů jen pár, komunikace v semináři je intenzivnější a individuálnější. A navíc: když jste ve skupině pěti studentů, tak si mezi nimi nikdo nechce připadat jako úplný blbec, kolektiv tak vytváří nátlak na jedince. A naopak: když jste ztraceni v davu pětadvaceti spolužáků, z nich některé ani neznáte jménem, tak jste daleko anonymnější a máte daleko více prostoru pro „individuální přístup“ – jinak řečeno, můžete na to daleko více kašlat v naději, že nakonec stejně prolezete.

Platí ale i to, že divadelní věda na FF UK se pohybuje v teoretičtější rovině a vychovává spíše – jak už to má v titulu – k vědě, tedy abstraktnějšímu poznání. A to už proto, že má o něco dále k praktickému divadlu. Výhodou studentů KTK je to, že mají spolužáky z praktických oborů, potkávají se a komunikují spolu.

Na DAMU pôsobíte už približne sedem rokov. Máte pocit, že katedra sa vyvíja, mení, je flexibilná? Dokážete to posúdiť, aj napriek tomu, že ste externý pedagóg?

Myslím, že katedra aktivně komunikuje se studenty, což je podstatné. Změny, které pociťuji já, jsou tak vždy dané tím či oním ročníkem – jak je složený, který je aktivnější, inspirativnější... Jsou ročníky, s kterými se báječně komunikuje, jsou ale také ročníky „tužší“, kde to drhne… a občas získávám pocit, že jsem v téhle třídě naprostým omylem a i studenti by byli radši, kdyby každý z nás byl jinde... (smiech). Ale to už k tomu patří.

Co se týče pedagogické části, myslím, že katedra se snaží hledat optimální tvar a způsob fungování, a to hledání je v dialogu se studenty, což se při tomhle počtu studentů dělá snáz.

Ako hodnotíte súčasný stav časopisu Hybris? Považujete túto formu výstupu za adekvátny spôsob prípravy študentov do praxe?

Myslím, že je velmi dobře, že mají studenti možnost mít časopis, psát do něho, publikovat, vést ho a utvářet ho. Je to užitečný vstup do praxe. Současně mám ale také pocit, že by bylo ideální a rozumné, kdyby našli odvahu a vstupovali i do běžných divadelních médií a mohli tak publikovat někde jinde. Je to trošku umělý svět, ten Hybris. V tomhle smyslu by nemusela být tak velká bariéra mezi školním cvičením a reálním životem.

Také je škoda, že Hybris většinou čtou ti, kteří do něj píší. Bylo by dobré, kdyby to mělo širší ohlas, ale toho se dneska těžko docílí.

Myslíte, že je to tým, že sa Hybris zameriava primárne (a takmer výlučne) na tvorbu v rámci DAMU? Ak by sme sa venovali aj tvorbe profesionálnych divadiel, mal by časopis väčší dosah?

Obávám se, že ne. Distribuční kanály a náklady divadelních časopisů obecně jsou velmi nízké. Nedovedu si představit, jakou atrakci byste museli vymyslet, aby to začaly číst „masy“. Navíc se obávám, že většina publika, které chodí do divadel, nečte divadelní periodika. Obyčejní diváci je nečtou a i „divadelní komunita“ je sleduje z povzdálí, aspoň doufám, že sleduje.

Možná by ale stálo za úvahu vytvořit časopis fungující napříč školami (DAMU, JAMU, divadelní vědy). Nutilo by to konfrontovat různé pohledy a také se navzájem osobně setkávat. Naše země není tak velká a takové občasné setkávání by mohlo být zajímavé...

(S myšlienkou na celočeské redakčné rady a ich večerné after-rady ďakujem a opúšťam kanceláriu.)