Současné umění napříč druhy a žánry rozevírá do široka svou náruč a své hranice. Je všeobjímající entitou, která snese mnohé, a stát se samozvaným umělcem je stejně prosté a jednoduché jako nastoupit do tramvaje. A i to by mohlo být za náležitých podmínek performancí - čili uměním. To se dnes často rodí prohlášením a snad ani neuvažuje o své trvanlivosti - naopak zakládá si na své pomíjivosti. Apeluje na diváka a jeho představivost do takové míry, že on sám se stává hlavním tvůrcem. Stejnou měrou jako se zdá být otevřené pro tvůrce, tak se zdá být uzavřené pro návštěvníky, diváky, čtenáře či posluchače. O jeho možnostech či nemožnostech, schopnostech a neschopnostech, silách i slabinách můžeme uvažovat po návštěvě výstavy Situace (poznámky o zvuku) v pražské galerii AMU.

Jejím tématem je zvuk, hudba a ticho. Kde končí zvuk a začíná hudba? Je možná existence ticha v době nekonečného hluku? Absence zvuku znamená absenci sluchu. Soubor patnácti děl prezentuje různé vnímání těchto fenoménů prostřednictvím videa, textu, instalací či skulptur. Formou dialogu mezi jednotlivými objekty vstupuje návštěvník do akustického prostoru a má nevšední možnost poslechnout si výstavu. Ta vznikla jako společný projekt studentů skladby HAMU a Centra audiovizuálních studií FAMU. Kurátory jsou pedagogové těchto kateder Michal Rataj a Martin Blažíček. V rámci této spolupráce se v loňském roce uskutečnila výstava 16 - 20 000Hz v pražské MeetFactory, na kterou volně navazuje další právě probíhající výstava Na počátku bylo ticho v Městské galerii Plzeň. Tyto projekty lze zařadit do oblasti sound artu.

 

Sound art funguje na bázi experimentu. První zmínky o něm pocházejí z 80. let 20. století, kdy se začíná prosazovat jako samostatný umělecký směr. Autorem termínu je kanadský skladatel a audio umělec Dan Lander. Charakteristika tohoto hnutí ovšem není pevně vymezena: Pro jednu skupinu umělců a teoretiků je sound art synonymem pro experimentální a avantgardní hudbu, pro druhé to je oblast, do které spadá vše, co je schopné produkovat zvuk. Již z této definice je patrná volnost směru, který je blízký happeningu i konceptuálnímu umění a pracuje s různorodými médii. Původcem zvuku může být příroda, člověk nebo objekt. Ten je ovšem dvojí: Spojuje se v něm vizuální složka a abstraktní element zvuku. A jako takový vyžaduje specifické estetické vnímání. To je ještě složitější vzhledem k neodmyslitelné a neodstranitelné interakci vnímatele, který také produkuje zvuk, tudíž je vždy spolutvůrcem takového typu díla. Výraznou osobností, která sound art ovlivnila, je hudebník John Cage a jeho ikonická skladba 433’’ inspirovaná Rauschenbergovými bílými obrazy: Klavírista přišel k nástroji a po celou dobu trvání skladby (4 minuty, 33 vteřin) jen seděl a nezahrál jediný tón. Absence jakéhokoli zvuku způsobila hluk zaskočeného publika, které se tak stalo samo původcem hudby a Cage se stal umělcem, který složil ticho. V Římě vzniklo muzeum sound artu a za centrum tohoto rozvíjejícího se směru je v současnosti považován Berlín.

 

Znát tento kontext je nepochybně výhodou pro výstavu Situace (poznámky o zvuku) - jinak by mohla působit jako ledabylý experiment, o jehož serióznosti lze pochybovat. Setkáváme se zde s typem umělecké tvorby, která nemá schopnost oslovit širokou veřejnost kvůli svému abstraktnímu konceptu a jeho nevysvětlení. Návštěvník vstupuje do galerie a nad jeho hlavou visí malé reproduktory, z nichž se tiše ozývají neurčité mysteriózní tóny čehosi nadpozemského - tzv. prostorová intervence Slyším zvuky autorů Matouše Hejla a Martina Blažíčka. O pár kroků dál se návštěvník vrací zpátky na zem se Sladkovodní hudbou Jan Fily. Bublající potůčky, šumění vodních toků a dešťové kapky stékající po lučinách mají schopnost vytvořit uklidňující přírodní atmosféru uprostřed městského hluku. V dalším prostoru se po zapojení kabelu vrátným rozezní zvuková kompozice, která zaplňuje tmavou místnost. Opět zní tiše, tak tiše, že je přehlušena zvuky z ulice. Dominantou je skulptura, která by mohla být mramorovou kašnou - patrně se jedná o Aqua Benedicta Martina Klusáka, jenže číslo 12 v plánku schází… Kašna je naplněna špunty do uší.

 

Koncepce celé výstavy se zaměřuje na napětí mezi tichem a zvukem, osciluje mezi slyšením něčeho a ničeho. Ticho se stává materiálem. Tak tomu je i u objektu Any Kryvenko Ticho v éteru, který tvoří čtyři vertikálně postavené trubky připomínající minimalistické varhany. Výstava je interaktivní, jenže je to interakce bez instrukcí. Návod na použití schází. Návštěvník neví, zda se smí exponátů dotknout. Ale nikým nepozorován se k tomu odhodlá v očekávání, že vydají nějaký zvuk či tón. Nic. Totéž zklamání se opakuje při bizarním pokusu o rozeznění objektu pomocí foukání do trubek. Návštěvník si připadá jako blbec. Tento pocit pokračuje u instalovaného tabletu s videem: Po nasazení sluchátek a očekávání, že tam něco uslyší, neslyší vůbec nic. Ale u jiných obdobných videí ve sluchátkách něco slyší - nespecifikovatelné chrčení, elektronickou hudbu nebo shluk tónů. Výsledkem je to, že si návštěvník není vůbec jistý, zda se jedná o záměr či nefunkčnost techniky, k čemuž přispívá i fakt, že jedna sluchátka se po sejmutí ze stěny jaksi rozpadnou. Výše zmíněný pocit trvá: Instalace Lukáše Hradila Afirmace -sluchátka, mikrofon, notebook a na jeho obrazovce nápis “LISTEN”. Očekávání interakce se opět ukazuje jako mylné. Jediné dílo, které prolomí letargii naivních nadějí je Pandořina skříňka Soni Jelínkové - zavřená ornamentální krabička, ze které čouhají kabely. Po otevření se objeví zrcátko a začnou se ozývat děsivé lidské zvuky připomínající film Vymítač ďábla. Tváří v tvář své vlastní tváři člověk čelí nevysvětlitelné hrozbě a je jen na něm, jak dlouho tento pohled snese.

 

Od vnímání zvuku v prostoru se dostáváme ke vztahu zvuku, jazyka a textu. Problematikou vnímání cizího jazyka se zabývá Brad League a jeho Vzpomínky na Nagano 1998: Video v českém jazyce se záznamem hokejového utkání doprovází nesrozumitelný text, který je záznamem toho, co autor, jehož rodným jazykem je angličtina, slyšel - co slyšíme, když nerozumíme, co pro nás znamenají slova, která jsou shlukem písmen a vzdalují se kódu naší řeči. Jazyk pak postrádá svou sdělovací funkci a sám se stává objektem zkoumání. S vizuálním přepisem hudby počítačových her pracuje Petr Zábrodský: Jeho Datová pole jsou partiturami, které namísto not zacházejí s řadami čísel a písmen programátorského jazyka. Hudba se mění na harmonogram, na technický náčrt, který jí je zdánlivě tolik cizí a vzdálený, přesto z něj vzniká.

 

Relativně velký prostor je věnován Kompozici pro kvadrikoptéru a senzory I Márie Júdové. Zde se setkáváme s problematikou zvuku a hudby. Létající dron autorka označuje jako hudební nástroj, ale nelze se ubránit dojmu, že to, co slyšíme, je prostě jen zvuk a nic víc. Označovat ho za skladbu není zcela relevantní. Toto dílo doplňuje video ze zahájení výstavy, kdy se dron vznášel v prostoru a diváci sledovali jeho pohyb a poslouchali zvuk měnící svou trajektorii, vzdalující se a přibližující, zanechávající za sebou neviditelnou stopu protínající prostor. V daný moment efektní podívaná, ale ne nepodobná dětem hrajícím si s autíčkem nebo letadýlkem na baterky - jen si nehrají v galerii a svou hru nedoprovází konstrukčním manuálem. Za zmínku stojí instalace Sound fishing Sary Pinheiro - mikrofon ponořený ve skleněné nádobě s vodou - a vizuálně nejvýraznější objekt Realitoskop Michaela Henzla - zavěšený chuchvalec kabelů s chraptícími reproduktory, který doprovází nápis na stěně:“Realita je tím, čím jsme se shodli, že je realitou.” A něco podobného platí o této výstavě: Umění je tím, čím jsme se shodli, že je uměním. Těžko říct, do jaké míry budou tento postoj tvůrců sdílet i návštěvníci…

 

Do hry výrazně vstupuje prvek náhody. Jednak je to účast vnějšího prostředí, jednak návštěvníka či návštěvníků výstavy (anebo takový telefonující vrátný). Specifikem sound artu je neopakovatelnost a jedinečnost. Tyto vnější vlivy mohou dotvářet vnímání, či naopak se mohou stát rušivým aspektem a spolutvůrcem nechtěným - ve chvíli, kdy tato (ať pozitivní či negativní) spoluúčast není autorovým záměrem. A právě o tom lze spekulovat u této výstavy. Chrčení reproduktorů, tajemná hudba a zvuky bublajících potůčků jsou samy sobě pozoruhodnou kombinací. Zaměřit svou pozornost jen na jednu akustickou oblast vyžaduje značné úsilí. A když se do toho zapojí ještě mnohojazyčné pokřikování rozverných turistů za okny galerie, stává se výstava těžce stravitelným gulášem. A prvotní meditativní naladění při příchodu se mění v migrénu při odchodu.

 

Výstava Situace (poznámky o zvuku) vybízí k zamyšlení nad zvuky, které v každodenním životě už ani nevnímáme, nad tím, jak nás ovlivňuje akustické prostředí, jehož jsme nepřetržitě součástí. To je jistě zajímavé, ale na místě je otázka, zda je to umění, jestli je pouhá myšlenka dostačujícím kritériem, jestli má schopnost učinit z předmětu umělecké dílo. Protože patrně ta je jedinou hodnotou této výstavy. Pokud by jejím cílem bylo zpochybnění současného umění a tím i sebe sama, lze konstatovat, že se to podařilo. Již zmíněná díla - skladba Johna Cage či Rauschenbergovy obrazy, podobně jako např. slavná FontánaMarcela Duchampa - byla zlomovými okamžiky ve vývoji moderního umění, jež ovlivnily mnoho tvůrců a radikálně změnily vnímání umění. Jenže jejich přínos byl právě v inovaci a novém konceptu. Očekávání alespoň minimální řemeslné kvality se může v konceptuálním umění a směrech s ním spřízněných zdát jako směšné a konzervativní. Jenže stejně jako není každý obraz uměleckým dílem, nemusí jím být každý zvuk a jeho zdroj. A pro některé počiny není žádná galerie dostačující záštitou a institucí, která by sama o sobě, mávnutím kouzelné hůlky, mohla proměnit kabel či mikrofon na objekt umělecké hodnoty. Pokud takovéto projekty nepřinášejí nic nového, pokud forma zpracování postrádá technologickou hodnotu a obsahem je velmi abstraktní idea, pak jedinou situací, ve které se návštěvník ocitá, jsou značné rozpaky.