Smutná romantika dvou přátelských balónků, které jsou bezmocné vůči poryvům větru a tančí spolu smutný tanec s vědomím své smrtelnosti i toho, že v jedno nikdy nesplynou. Pousmání starých míčů, které kdysi bývaly nové a čisté. Kdo do nich asi kopal, kdo si s nimi hrál, kdo je zahodil? Mlčí o svém životě, mlčí o svých pánech, mlčí o dětech, které si s nimi hrávaly, a přesto promlouvají. Kdo by čekal, že děravá špinavá mičuda může být dojemná? Přesvědčí vás o tom srbský umělec Miloš Tomić a jeho výstava Đubroteka v pražské galerii AMU.

Miloš Tomić absolvoval na Katedře animovaného filmu FAMU u Petra Skaly v roce 2006. Rodák z Bělehradu se kromě sbírání odpadků věnuje filmu, fotografii, koláži i soše. V letošním roce se účastnil bienále v Benátkách. Kusy potrhaného igelitu, zaschlé žvýkačky, cáry celofánu, nitě a vše ostatní, co se dá běžné najít zahozené na chodníku - městský odpad (srbsky đubreta) je pro tohoto multimediálního umělce materiálem, který vystavuje ve vitrínách jako drahocennou sbírku motýlů. Tomić sám sebe označuje jako “městského přírodovědce” a smetí je pro něj faunou a flórou. Nejen to - jakoby jej znovu navracel do života, jehož smyslem ovšem už není chránit malinový bonbón či v sobě nosit potraviny, ale být uměleckým dílem.

Kdo by nechtěl dopadnout v důchodu takhle? Paralela s lidským životem se přímo nabízí. Tomić vytváří z nenápadných předmětů sériové výroby, které nám pouze slouží, svébytný mikrokosmos rozmanitých živočišných druhů. Povyšuje je na artefakty s vlastní historií, kterou si návštěvník galerie může libovolně vymýšlet a tím tyto objekty individualizovat (snad právě proto u exponátů scházejí názvy). Obaly od bonbónů jako panenky v krojích hrdě hlásají: “Byly jsme naživu a máme co říct!”Řada míčů na stěně připomínající řadu lebek v kostnici si vzdorovitě šeptá: “Nás nikdo neoplakává, nejsme domácí mazlíčci.”Potrhaný kus igelitu žbrblá: “Koukněte na mě. Vypadám jako nějakej surrealistickej strom v bouři.” A právě toto je druhý aspekt výstavy - předměty demonstrují svou schopnost stát se něčím jiným a být vnímány jako obrazy.

 

Kromě nich jsou součástí expozice i subtilní kresby tužkou, video s již zmíněnými balónky a doprovodné texty - zkrátka vše pro to, aby autor pokorně obhájil svou sběratelskou vášeň. Živé rostliny rozmístěné uprostřed místnosti příběh dotvářejí. Ironií je, že na rozdíl od vystavených předmětů nikoho nezajímají a nikdo si je důkladně neprohlíží. To také není jejich účelem; Tomić vytváří kontext, ve kterém si je živé i neživé rovno, živé umírá nezájmem (snad ne nedostatečnou zálivkou), neživé ožívá imaginací návštěvníků.

Úlomky barevných plastů jako pestrý botník módní celebrity, zmačkané šedé papírky tvářící se jako pravěcí trilobiti, shluk kroutících se nitek - malých tasemniček v útrobách těl, zamotané igelity připomínají pečlivé drdůlky baletek i podprsenku stárnoucí dámy - to vše je možné spatřit při nekonečných možnostech interpretace. Popelářem z lásky je již od dětství Miloš Tomić; v Bělehradě, v Praze i v Madridu se nechal uchvátit smetím. Je popelářem, který neodváží obsah popelnic na skládku, ale skládku si odváží domů. S upřímným až dětinským nadšením nám předvádí svou sbírku. Zbývá už jen popřát všem odpadkům světa, aby se dostaly do rukou tohoto umělce.