V první absolventské inscenaci studentů Činohry Choroby mládí je čitelná především snaha dát všem hercům z ročníku příležitost zahrát si hned v úvodu svého působení v divadle DISK větší roli. Inscenace by se tak dala například doporučit tvůrcům, kteří hledají do svých souborů nové tváře a chtějí vidět, jak si vedou právě letošní absolventi této katedry.

Ferdinand Bruckner ve své expresionistické hře Choroby mládí (v originále Krankheit der Jugend) z roku 1929 tematizuje životní pocity mládeže v poválečné Vídni. Přesto je ale drama v něčem aktuální i dnes. Jeho děj se totiž soustředí na skupinku studentů medicíny těsně před absolutoriem a na několik jejich přátel. Všichni si kladou dosti zásadní otázku: „Jak dále naložit se svým životem?“ Každý z nich to řeší po svém. Jednu věc mají ale společnou – chaos v hlavách z toho, co činí, a co by učinit měli.

Děj hry, a stejně tak inscenace, je situován do bytu, který spolu sdílejí ambiciózní a dominantní Marie (Martina Šindelářová) a její bohémská a zároveň melancholická kamarádka Desireé (Sára Affašová). S Marií se kvůli cílevědomé měšťácké dívce Iréne (Michala Gatialová) rozchází její přítel, začínající básník Petrel (Petr Jeřábek). Marie poté navazuje lesbický vztah právě se svou spolubydlící, jež si na jednu stranu užívá nespoutaného života, na stranu druhou ale často přemýšlí o smrti. Desireé zároveň udržuje vztah s podobně energickým a bohémským Frederem (Pepa Honzík), který je v něčem dosti podobný Marii. Oba jsou totiž značně manipulativní, i když u Marie není tato vlastnost tak explicitní. Freder například postupně dožene přihlouplou, naivní služebnou Lucy (Barbora Poláchová), která slouží v bytě Marie a Desireé, k tomu, aby se stala prostitutkou. V ději ještě figuruje postava domácího učitele Alta (Adam Langer), jež filozoficky glosuje dění kolem sebe a zároveň bilancuje vlastní počínání. Celý děj tragicky vyvrcholí sebevraždou Desireé, není to ale zakončení nijak zvlášť překvapivé, jelikož na tento čin ona postava během děje několikrát nepřímo naráží. Napětí ve hře primárně tvoří vypjaté vztahy mezi jednotlivými postavami. 

Vstupní halu či přijímací pokoj, v němž se odehrává většina děje, v inscenaci reprezentuje bílé, stupňovité schodiště, na nějž ve spodní části navazuje podlaha stejné barvy. V horní části je naopak lemováno několika zatahovacími, taktéž bílými roletami, za kterými se pomyslně nacházejí zbylé místnosti bytu. Rolety se však v průběhu představení několikrát ukázaly jako velmi rušivý, technicky, ale ani umělecky nepříliš funkční element. Herci s nimi totiž ve většině případů pracovali pouze tak, že je vytáhli, když skrze ně vstupovali na scénu, a následně zatáhli. Manipulace s roletami byla viditelně obtížná, jelikož se účinkujícím několikrát nepodařilo celou akci dokončit hned na první pokus, což opakovaně narušovalo temporytmus představení. Nejzajímavějšími momenty využití této části scénografie tak nakonec zůstaly předěly mezi jednotlivými výstupy, kdy za plátny stáli herci a do rytmu energické skladby příznačně předváděli různé cviky z rytmické gymnastiky. Se zmínkou o tomto druhu hudebně pohybové výchovy se v inscenaci setkáváme ve scéně, v níž se snaží Alt uklidnit Marii a některé ze cviků ji učí. Rytmická gymnastika totiž vede ke zlepšení nejen fyzického stavu, ale i psychické vyrovnanosti jedince, což je problémem většiny postav hry.

Nejsilnější stránkou diskové inscenace jsou bezesporu herecké výkony a precizní vystavění jednotlivých scén, jež nepostrádají dynamické tempo. To jim dodávají právě výkony jednotlivých představitelů, kterým se velmi dobře daří načasovat krátké a úderné brucknerovské repliky. Z ženského obsazení zaujmou především Martina Šindelářová a Barbora Poláchová, z mužů poté Petr Jeřábek. Šindelářová dokáže přesně vystihnout charakter Marie, u které je díky tomu již od prvních chvil jasné, že se za její přehnanou ambiciózností a vyrovnaností skrývají sklony k manipulaci, ale zároveň obavy a nervozita ze ztráty životních jistot. V jedné z prvních scén například kvapně pobíhá po jevišti a rovná polštářky, aby byl pokoj připraven na oslavu její promoce. Během této činnosti hovoří se svou spolubydlící Desireé o zamýšlených zásnubách s přítelem Petrelem. Současně je na ní ale viditelný mírný třes a těkavost, jako by si svým tvrzením nebyla zcela jistá a snažila se spíše přesvědčit sama sebe. Petr Jeřábek svými jemnými, dětskými rysy ve tváři a velkýma pronikavýma očima zase výrazně podporuje vyznění postavy Petrela jakožto mladíka, který sám od sebe vzbuzuje v ženách ochranitelské, mateřské sklony. Zároveň je z jeho hereckého výkonu čitelné, že i „chlapeček“ Petrel (jak ho s oblibou nazývá Marie) se dokáže pořádně ozvat a dát najevo svou touhu po změně. Barboře Poláchové se v roli služebné Lucy zase velmi dobře daří vystihnout vývojový oblouk postavy od zakřiknuté, naivní služebné bez většího sebevědomí, která s jistou nesmělostí zamilovaně pokukuje po panu Frederovi, až po exaltovanou, zmalovanou dámičku, jež se kvůli své přihlouplé povaze nechá svést k prostituci.

Za hlavní úskalí inscenace naopak považuji to, že zůstala neopodstatněně ukotvena někde mezi minulostí a současností, což je primárně důsledkem dramaturgické úpravy předlohy. Na jednu stranu se zde hraje o značně aktuálních problémech mladých na prahu životních změn. Volba textu se tedy v případě této inscenace nejeví pouze jako snaha o to, aby si každý z herců v ročníku zahrál větší roli, ale působí i jako generační výpověď. Herci se totiž nacházejí ve velmi podobné situaci jako postavy hry: pomalu se blíží jejich absolutorium a oni se musí rozhodnout, jak vstoupit do života, který nastane po ukončení studia. Zároveň je ale toto téma kvůli několika historizujícím prvkům ponechaným v textu zbytečně upozaděno. Jako problematická a dnes až příliš archaická se z tohoto pohledu jeví například postava služebné Lucy. I když Barbora Poláchová v roli předvádí pozoruhodný herecký výkon, je tato postava z dnešního pohledu již značně neaktuální, a to především kvůli funkci, kterou zaujímá v části děje. Je velmi obtížné představit si, že by dnes ve studentském bytě figurovala služebná, jež by obsluhovala nájemníky. Tvůrci také například kladli větší důraz na motiv závisti mezi studentkami, pramenící z jejich rozdílných sociálních postavení během studia. Ta vycházejí ze šlechtického titulu jedné z nich, což je také prvek, který se současností příliš nerezonuje. Neutrální scénografie a kostýmy, jež by se daly zařadit prakticky do jakéhokoliv období 20. století, inscenaci naopak staví do zvláštního bezčasí.

Chvílemi jsem se tedy díky dobrým hereckým výkonům dokázala velmi dobře sžít s pocity postav, ale ony archaické prvky zbytečně narušovaly toto napojení a spíše mě od nich distancovaly. Choroby mládí jsou tedy pro mě ve výsledku inscenací, která zůstala někde napůl cesty mezi snahou tvůrčího týmu o současnou výpověď o sobě samých a značně pietním přístupem k Brucknerově předloze.