Studenti Katedry fotografie (KF) FAMU z dílny Milana Mikuláštíka dostali za úkol balancovat na hranici umění a banální reality, a pokusit se tak o nalezení cesty k vlastní tvorbě. Jako inspirační zdroj byl tvůrcům nabídnut například Malevičův legendární „Čtverec na bílém poli“ či Duchampův pisoár „Fontána“. Výsledky jejich zkoumání a experimentů byly prezentovány v prostorách Galerie AMU (GAMU) na výstavě nazvané Na hranicích.

Studenti KF se při hledání limitů vydali různými směry. V celkovém počtu třinácti instalací nedominovaly pouze fotografie. V prostorách GAMU najdete například zajímavý návod, jak si zadarmo uspořádat vlastní vernisáž a výstavu ve výtahu. Dále můžete vidět několik ready-made jako například podivnou tyč s několika otvory, papíry se skvrnami, které na nich zůstaly po sušení pomerančů, kádinky s vodou použitou při vyvolávání fotografií nebo razítka se jmény Picasa a Daniela Hirsta, kterými si můžete dle své libovůle potisknout čisté archy papíru.

Mezi jednotlivými instalacemi dominovaly dvě videoprojekce. V první, bezejmenné, autorka Eliška Stejskalová nejdříve tajně nahrála močení svého otce a poté k němu natočila video, kde se regulací proudu vody tekoucího z kohoutku na umyvadle snažila scénovat zvuk močení (musím uznat, že velmi věrohodně). Samotný exponát může návštěvníkovi přijít na první pohled snad i nezajímavý. Je to až ona informace o jeho vzniku, která vzbuzuje zvědavost a dává impuls k pozornému sledování čůrku vody a ke zkoumání skutečnosti, nakolik se autorce její záměr povedl a nakolik je každý z nás ochoten uvěřit tomu, že jde opravdu o zvuk vody tekoucí z kohoutku a že zvuk a obraz nejsou dvě oddělené entity k sobě pouze přiřazené. Zajímavě propojený obsah umělecké výpovědi s její formou může v první chvíli vyvolat mírné zhnusení se nad tím, že vlastně posloucháte zvuk moči dopadající do záchodové mísy. Hned vzápětí se však dostaví pocit jakési nepatřičnosti, že jste nepřímými svědky zcela intimní záležitosti. A právě změna vnitřních pocitů reportáž vnímatele činí z tohoto uměleckého experimentu velmi zajímavou sondu do estetického vnímání jedince ovlivněného dodatečnou informací o vzniku díla.

Autorská dvojice Dominik Hejtmánek - František Polák vytvořila druhou projekční instalaci s názvem User videos, kdy v jedné menší a setmělé místnosti na každé stěně běží tematické promítání obrázků, fotografií a zkratkovitých hesel postahovaných z nejrůznějších sociálních sítí, diskusních fór, webových stránek – zkrátka nalezitelných v hlubinách internetu. Tři stěny – tři různé tematické okruhy, trojí různá hudba. A návštěvník stojící u stěny čtvrté, zbitý a rozbitý všemi těmi vjemy. Na jedné stěně se tvůrci věnují tématu rodičovství a mateřské lásky – obrázky maminek s dětmi, dětí bez maminek, teenagerů v nejrůznějších srdceryvných pozicích – to vše proložené srdceryvnými hesly, která by za normálních okolností vedla k zamyšlení nad vlastními vztahy s rodinou. „Maminko, vím, že někdy zlobím, ale stejně tě mám ráda.“ Když podobnou fotografii s podobným heslem uvidíte sdílet vašeho kamaráda, nejspíš mu dáte pověstný „lajk“. V takto koncentrované podobě se ovšem fotografie zdají kýčovité, vyumělkované – a prázdné. Ostatní dvě stěny (a tím pádem ostatní dvě projekce) fungují na stejném principu zhuštění, patetičnosti a kýče. Jedna z projekcí se věnuje tématu lásky a milostných vyznání a další životním, rádoby moudrým a filozofickým, výkřikům. Ze tří stran se tak na vás hrne něco, co důvěrně znáte, něco, co děláte sami, něco s čím se denně potkáváte, ale ukazuje se vám to v úplně jiném světle. Realita najednou není projetá photoshopem, líbivá a příjemná. Vidíte syrová data, zbavená nánosu sentimentu a patosu. Několikaminutové sledování User videos tak návštěvníka vede k propadu do mírné skepse a deprese a to především díky vyprázdněnosti těchto kýčovitých materiálů, které konzumenta de facto emočně vydírají. Pohled na fotografie s neustále se opakujícím tématem, podobnou náladou i kompozicí vyvolává pocit určité lítosti nad prostoduchostí lidí, kteří se snaží obrázky a hesly dohnat obyčejnou mezilidskou komunikaci dávno ztracenou ve změti jedniček a nul. O to větší rozčarování se dostaví ve chvíli, kdy si uvědomíte, že děláte to samé. Místo osobní gratulace k narozeninám pošlete emailem obrázek s nějakým hezkým přáním, které vymyslel někdo jiný. Intimní kontakt se tak ztrácí někde mezi uživatelskými účty sociálních sítí a chytrými telefony. Stejně tak materiály v User videos postupně ztrácí svůj emotivní účinek, až nejsou ničím jiným než prázdnou formou bez obsahu, a ukazují nám, jakému zveřejněnému osamění propadáme v dnešním virtuálním světě.

Kde přesně se nachází hranice mezi uměleckou a neuměleckou činností je otázka, jejíž odpověď je zcela závislá na osobním vnímání a cítění každého člověka. Balancování na této hraně je tedy věc více než těžká. Dalo by se říci, že je to úkol téměř nemožný. Studenti KF na výstavě prezentují osobité experimenty, které ohledávají krajní polohy a možnosti umělecké tvorby a akcentují význam kontextu, ve kterém se dílo objevuje. Objekt vytržený z původních souvislostí je přenesen do souvislostí nových, které činí jeho dosavadní smysl nepodstatným – otázku, zda sama tato skutečnost stačí k vytvoření uměleckého díla, nechávají tvůrci explicitně nezodpovězenou.