Na Višňový sad v divadle DISK jsem byla velmi zvědavá, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu si lidé mé generace (režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka) právě tuto slavnou Čechovovu tragikomedii zvolí k inscenování. Jak se k ní vztahují a o čem ji dnes chtějí hrát? Jasnou odpověď jsem ale z představení nevyčetla. Byly to spíše jakési opatrné náznaky, přebité značně pietním přístupem k autorovi. Textu chyběl jasnější výklad, který by zodpověděl otázku, proč mladí tvůrci chtěli zinscenovat právě drama o statkářce Raněvské, která se navrací na zadlužené panství a čelí zde jak své promarněné minulosti, tak tragikomické přítomnosti. 

Inscenace nejvíce ztroskotává právě na příliš pietním přístupu tvůrců k Čechovovi, který tkví v prakticky nezkráceném textu předlohy, kostýmech evokujících dobovost, ale především v absenci výraznějších intepretací postav. Vše jako by se odehrávalo kdesi za pomyslnou zdí oddělující herce od diváků, která jim znemožňuje jakkoliv se vztáhnout k dění na jevišti. 

Jakýsi náznak tématu inscenace jemně probleskuje pouze skrze věkový kontrast mezi postavou starého rodinného sluhy Firse, kterého představuje pětaosmdesátiletý herec a dabér Dalimil Klapka, a ostatními postavami, jež hrají mladí herci. Firs zde reprezentuje „starý svět“, jenž je protikladem světa od něj vzdáleného několik generací, který zastupují ostatní postavy. I přesto ale všechny postavy spojuje jedna zásadní věc – žijí ve světě plném chaosu, který se snaží nějak uchopit a zorientovat se v něm, což se jim často nedaří a cítí se ve vztahu k němu bezmocní. Problémem však je, že je tato zajímavá mezigenerační spojnice v inscenaci zdůrazněna jen prostřednictvím obsazení Dalimila Klapky, a dále už není nijak výrazně rozvíjena. 

V kontrastu s košatými promluvami postav vytvořil Michal Spratek pro inscenaci minimalistickou scénu laděnou do příjemné bleděmodré, bílé a světle béžové barvy. Na jevišti se nachází jen několik kusů nábytku, nad nimiž je rozvěšeno množství lampiček. Snovost scény ale zbytečně narušuje mnohdy ryze realistické a zbytečně doslovné využití jednotlivých kusů nábytku. S lampičkami se zase pracuje pouze tak, že se během výstupů pozvolně rozsvěcejí a posléze pomalu pohasínají, čímž podporují intimitu sdělení postav.  

Volbu minimalistické scény si lze vysvětlit i tím, že v kontrastu s ní vynikají herecké akce, ale především slova, která herci pronášejí. V inscenacích režijně-dramaturgického tandemu Keity a Jurečky lze obecně vypozorovat značný důraz na herecký projev a slovo, kterému vizuál ustupuje do pozadí. V tomto případě téměř prázdná scéna ale vede k tomu, že se do popředí ještě více dostává ona absence jasnější výpovědní hodnoty replik.  

Po návštěvě Višňového sadu v DISKu jsem se rozhodla zajít na jednu z inscenací, kterou tento herecký ročník pod vedením zmíněného tandemu uvádí v Kolowratském paláci, kde už přes rok fungují jako Soubor 16–20. Zajímalo mě totiž, jak si nastupující absolventi KČD společně vedou v inscenacích mimo prostor školy. V podání části hereckého ročníku jsem v půdních prostorách paláce nakonec zhlédla Shakespearovu komedii Jak se vám líbí. Od Višňového sadu se pro mě zážitek z tohoto představení razantně lišil v jedné věci. V Kolowratu jsem totiž byla svědkem velmi dobré herecké souhry a z představení bylo jasně čitelné, o čem právě tohoto Shakespeara tvůrci hrají. Viděla jsem hravé, energické studentské divadlo o lásce něžné, jindy zase neopětované a v něčem tragické. Herci city postav vykreslovali někdy s křehkostí, jindy je naopak až sarkasticky glosovali, a vytvářeli tak nad nimi humorný nadhled. Rozvernost, energii a komickou nadsázku poté jevištnímu dění dodával i živý hudební doprovod Jaroslava Jurečky na akordeon. Nejde označit konkrétní herce, kteří by vynikali nad ostatními, jelikož na scéně působili jako jeden dobře sehraný celek. 

Ve Višňovém sadu ale jako by herci své postavy budovali odděleně od ostatních, následkem čehož vztahy mezi nimi nefungují. V tomto případě tedy obstojí spíše jednotlivé herecké výkony, které se však nespojují do funkčního celku. I přesto velmi oceňuji Elišku Zbrankovou, jež dokáže ve svém věku zahrát Raněvskou bez přehnaného patosu v hlase a velkých gest. I ve vypjatých scénách, v nichž se Raněvská hroutí z prodeje višňového sadu, nepůsobí její počínání přehnaně, a neztrácí tak na uvěřitelnosti. Pozoruhodný herecký výkon předvádí i Čeněk Vaculík v roli Jaši. Ten je v jeho podání zručným manipulátorem, jenž se značně stydí za svůj nízký původ, a často dává až krutě sarkasticky najevo své pohrdání lidmi, kteří mu nejsou v ničem prospěšní. Úctu nechová k nikomu, ať už jsou to ženy, nebo jeho nadřízení. Dokáže mít úctu pouze falešnou, jež mu dopomůže k osobním ziskům. Vaculík v Jašovi zdařile vytvořil obraz odpudivého, necitlivého prospěcháře, který si jde tvrdě za svým.

Představitelé většiny rolí (s výjimkou Dalimila Klapky, v jehož projevu se mísí psychologické prožívání s humorným glosováním počínání ostatních postav) primárně zdůrazňují tragickou rovinu Čechovových postav. Jako by se obávali většího humorného nadhledu nad nimi. Jsou tu opět jen jakési náznaky pohrávání si komikou, výrazněji čitelné pouze na začátku třetího dějství během plesu u Raněvské. Na jevišti se za zvuků naživo hrající židovské kapely odehrává jakýsi divoký taneční rej, z jehož rytmu každou chvíli „vypadnou“ některé z postav. Například Simeonov Piščik (David Krchňavý) zběsile hledá svou portmonku, Raněvská s ním poté v dynamickém tempu tančí valčík, aby ho po chvíli opustila a zoufale vyhlížela svého bratra Gajeva (Jakub Svojanovský), který jí má podat zprávy o dražbě višňového sadu. Varja (Zuzana Černá) a věčný student Péťa Trofimov (Viktor Kuzník) si zase s jistou krutostí v hlase navzájem předhazují životní prohry toho druhého. Najednou před vámi víří čechovovské postavy v celé své tragikomičnosti, která sem proniká právě skrze groteskní nadsázku, čitelnou v hereckém projevu, ale také prostřednictvím dynamické, energické hudby. Škoda, že se živá kapela v inscenaci jinak využívá pouze minimálně. První dvě dějství doprovází jen kontrabasista, který chvílemi na nástroj vyluzuje různé velmi tiché tóny, jejichž funkce je v rámci celku více než nejasná. Nikterak totiž nekorespondují s akcí herců, nejdou ani proti ní a atmosféru také nepodporují.  

V anotaci inscenace si tvůrci kladou otázku: „Kam dovede Čechov inscenátory, když mu věří a nechtějí bojovat proti němu, ale s ním?“ Souhlasím s tím, že není nutné jít proti autorovi, ale zároveň si myslím, že je potřeba bojovat nejen s ním, ale jít i „nad něj“. Je nutný jasnější interpretační vklad inscenátorů, který drama zasadí do kontextu současnosti, a přiblíží ho tak dnešním divákům. Během sledování Višňového sadu v DISKu jsem však byla primárně svědkem přenesení Čechovova textu na jeviště, kdy mě žádný z divadelních prostředků jeho ztvárnění nepřivedl k tomu, abych se k němu z pozice současného diváka dokázala jakkoliv vztáhnout.