První ročník klauzurního festivalu Proces nám naskytl příležitost pozorovat vývoj studentů KALD. Již svým názvem se událost netají tím, že prezentuje „nedokonalé“ divadlo – nehotové a stále se vyvíjející. Hodnotit tvůrce by proto bylo stejně tak liché, jako soudit chůzi dítěte, jež se učí prvním krůčkům, a nespravedlivé vůči snaze studentů, kteří se oproti katedře činoherního divadla prezentují i na samém počátku rozvoje svých talentových předpokladů. Otevřené hodiny a klauzurní představení nabídly vhled do procesu tvorby a do tendencí výuky na této katedře.

Osobně mě nejvíce zaujala diametrální odlišnost tří různých adaptací jedné povídky Záležitost mužstva Granton Star Irvina Welshe. Tento klauzurní blok svědčí o důrazu, jenž se klade na tvůrčí individualitu studentů. Posluchači druhého ročníku režie-dramaturgie obdrželi text bez původního závěru, na jehož základě měli vytvořit vlastní interpretaci příběhu. Mladík Boab je v jednom dni vyhozen z fotbalového týmu, vykázán z domova a opuštěn svou dívkou. Za svou nečinnost, s níž svůj osud přijímá, jej Bůh trestá metamorfózou v mouchu – „Seš jako já. Línej, apatickej pičus. Strašně mě to na mně sere, ale nemůžu se za to potrestat, dyž sem nesmrtelnej. Zato tebe potrestat můžu, kámo.“

Dramaturgický výklad Kateřiny Dudové se soustředí na narušení vnímání genderových stereotypů. Dochází zde k záměně pohlaví všech postav – z Boaba je fotbalistka stranící se citových projevů, její přítel ji opouští pro nedostatek něhy a mezi rodiči má hlavní slovo matka, přičemž otec je ponížen do role submisivního otroka. Hrdinové se tak stávají oproti předloze plastičtějšími a poukazují na posun současné společnosti, v níž se muži děsí vrásek a ženy závislosti na druhém pohlaví.

Druhá interpretace se příběhově (nikoli však tematicky) vzdaluje nejvíce. Peter Gonda diváky uvádí in medias res. Rodina u večeře vyčkává na transformaci, díky níž budou schopni přežít poslední chvíle lidstva. Počet účastníků je však omezený. Rodiče dávají přednost Boabově přítelkyni před ním samotným. Odmítají ho kvůli jeho odlišnosti reflexe (muší sosák je poměrně výrazný atribut), přestože sami nejsou žádným vzorem ctností. Nejvýraznějším tématem tohoto zpracování je pokrytectví.

Kryštof Pavelka adaptuje povídku s důrazem na tělesnost a pudovost. V jeho interpretaci spolu rodiče nepokrytě obcují, zatímco se cpou jitrnicí; policisté se popudlivě oddávají agresivním výpadům a Boabova představa ráje je místo, kde jej přítelkyně uspokojuje na požádání. Společnost ztrácí morální zábrany, oddává se neřestem a Bůh nečinně přihlíží, již proto, že člověka stvořil k obrazu svému.

Různorodost jednotlivých klauzurních prací svědčí o autorském přístupu, k němuž pedagogové druhého ročníku režie-dramaturgie podněcují svoje studenty. Volné divadelní adaptace povídek jim umožňují nejen tříbení režijního rukopisu, ale i nalézání vlastních témat, jež mají pro autory výpovědní hodnotu. Herectví a režie samozřejmě nejsou zcela dokonalé. Hlavním přínosem festivalu je však možnost mapování vývoje, jímž studenti procházejí. Doufejme, že první ročník Procesu nebude také ročníkem posledním. Právě opakovaným vhledem do autorských dílen se opodstatní smysl festivalu a dovolí nám umělecký vývoj studentů skutečně sledovat kontinuálně.