Osudným týdnem v polovině března 2020 se ovšem život v sektě zastavil. Planeta DAMU se přestala otáčet. Stoly Kafe Damu se obalily shrbenými stíny se sklenicemi vína či půllitry piva v ochablých, žilnatých rukách. Několik jedinců se snažilo povznést náladu poznámkou, že na toaletách se znovu objevilo mýdlo, jejich hlasy se ale ztratily v mlze nejistot a obav. Nikdo přesně nevěděl, kam se po uzavření milované lóže uchýlí. S tvořivostí sobě vlastní někteří v posledních záchvěvech naděje navrhovali společný odjezd do přírody v boccacciovském stylu, natočení dokumentu o studentech DAMU v časech koronavirové krize či napsání absurdní divadelní hry, jež by zaznamenávala beznaděj čišící z každé studentské tváře. Společnou snahou bylo sepsáno několik prvních obrazů a byly načrtnuty charaktery jednotlivých postav. Pak probíhalo loučení a objímání. Kdo tehdy věděl, na jak dlouho se rozcházíme a zda se ještě kdy uvidíme… Jedno oko nezůstalo suché. 

Nastalo období temna. Studentské koleje zely prázdnotou, zatímco někteří rodiče po tak dlouhé době téměř nepoznávali své potomky. Ještě nedávno tak semknutá skupina se nyní roztříštila a její jednotlivé částice se rozutekly po celé republice, některé ji dokonce opustily úplně. Postupně ale začaly přicházet i dobré zprávy. Některá divadla poskytnou záznamy svých inscenací internetovým portálům. Sice malá, ale přeci jen útěcha. Nastala vlna dlouhých večerů strávených před obrazovkou počítačů. Žízeň nebo snad hlad po jakémkoliv divadlo připomínajícím aktu hasily miliony pixelů Společenstva vlastníků, Slávy a pádu krále Otakara nebo, příznačně, Černé díry. Mračna se roztáhla a mezerami mezi jednotlivými oblaky dokonce čas od času prosvítaly sluneční paprsky. Vše se obracelo k lepšímu. Pár prvních týdnů utíkalo rychle, sledování „mrtvých“ virtuálních divadelních představení se proměnilo v předmět zkoumání, v experiment. Kolik inspirace pro budoucí tvorbu se dá z nastalé situace načerpat. Kolik debat na téma Bez lidského spolusdílení divadlo skutečně nelze provozovat aneb Co dělá divadlo divadlem bude možné připravit, až tohle všechno skončí. 

Specifickým dobrodružstvím každodenního života studenta Divadelní akademie se stala výuka online. Nejprve zatracovaná a nervy drásající, později však inovativní a hravá. Stačilo pár chytře mířených kliknutí a student či vyučující mohl nejen rozostřit své pozadí, ale dokonce se přihlásit na hodinu z pohádkové krajiny se zářícím měsícem v úplňku, z hranatého březového háje v Minecraftu nebo rovnou z růžovo-fialové galaxie. Někdo by se mohl domnívat, že taková zábava za chvíli omrzí, opak byl ale pravdou. Nadšení rostlo s každým dalším změněným pozadím a leckdo obměnil svou lokaci několikrát během výuky. A to zde výčet pozitiv teprve začíná. Účastník hovoru může vypnout svůj mikrofon, dokonce kameru, během semináře se protáhnout, aby mu nezatuhly svaly, netěší-li ho příliš pohled na některého ze spoluvolajících, zmenší okénko s jeho obličejem a na jeho místo vloží někoho sympatičtějšího. Navíc bezprostředně po skončení výuky může ulehnout na vlastní lože, aniž by se muset probíjet davy turistů po cestě domů. 

Snad to způsobil některý z těchto kladů, snad jejich kombinace, že někteří studenti pozvolna pociťovali, jak se jejich celoživotní zápal plíživě vytrácí. V horizontu několika týdnů se počet zhlédnutých záznamů snížil z původních deseti týdně na pouhé tři. Zlenivělé mozkové závity pouze s obtížemi přijímaly informace poskytované během úmorných devadesátiminutových seminářů. Ti odvážnější dokonce vzali do ruky nedivadelní literaturu a zvědavě začali listovat. Nemluvě o těch, kteří objevili krásy filmu a nechali se strhnout tříhodinovými dokumenty nebo kriminálními případy podle skutečných událostí. Začalo se cvičit a vařit podle videí na YouTube, znovu a znovu přeorganizovávat šatní skříně a šuplíky u psacího stolu, studovat horoskopy a vyplňovat nejrůznější osobnostní testy, poslouchat francouzský rap, One Direction, Jiřího Korna a vánoční koledy. Láhev rumu, která se krčila zapomenuta za krabicemi ovesných vloček, bylo každé ráno těžší a těžší ignorovat. Jak nesnadné bylo si přiznat, kolik dalších aktivit může člověku přinášet radost. Jako zástupy Alenek vstupoval každý do své říše divů a propadal se hlouběji do temnot normálního života. 

Nikdo ovšem nemohl tušit, jak hluboko se dá padat, jak moc se dá zapomenout. Pouhá myšlenka na vypracování některého ze školou zadaných úkolů přiváděla do paralyzující agónie a při virtuálních setkáváních se za stoly krčily postavy jen vzdáleně podobné spolužákům. Nikdo přesně nevěděl, jak s novým životním pocitem nakládat. Na komunikačních internetových platformách se hromadně a bez východiska řešilo, s čím vším se mysl studenta DAMU dnes musí potýkat – každý týden plná e-mailová schránka úkolů, vyhaslý tvůrčí zápal a neustálá přítomnost hlasů, které rozeklaným jedovatým jazykem našeptávají, že ze současné situace neexistuje východisko a že možná nemá cenu se snažit. Touhy po nekonečně dlouho trvající izolaci střídaly stesky po časech minulých, kdy se lidé setkávali ve foyer divadla, aby pohovořili, popili a popřípadě drobně rozebrali právě viděné. 

Návrat do školy působil jako fata morgána, probuzení z podivuhodného, bizarního snu plného nepochopitelných zvratů. Tolik hodin a dní strávených ve vlastní hlavě nemohlo ovšem nezanechat následky. I přes nepochybnou dávku vzrušení svítilo v některých myslích výstražné světlo jako připomínka krásných chvil prožitých v klidu a samotě s hrníčkem čaje a brilantním britským seriálem. Vzpomínka na dobu, kdy denní přísun divadla nepřesáhl dvě hodiny. Nepochybně doba neobvyklá v životě člena lóže DAMU, někteří z nás by se ale přesto hrdě postavili a s rukou na srdci vyřkli: Víc takových chvil! Jak se totiž ukázalo, po tak intenzivních a dlouhodobých dávkách drogy DAMU je nesmírně obtížné pokusit se, alespoň na tři měsíce, přestat.