Režisér Štěpán Pácl uvedl jako třetí absolventskou inscenaci čtvrtého ročníku Katedry činohry pražské DAMU hru německého dramatika Olivera Bukowského Hosté. Groteskní příběh pojednává o mladém páru Erikovi (Michal Švarc) a Kačence (Pavla Dostálová), kteří svoji životní cestu začali někde na zbídačené dědině v době přechodu od komunismu ke kapitalistickému systému. Z bývalého prasečáku si zřídili, jak jinak než na hypotéku, hotel „U Kačenky“. Vidina dobrého „kšeftu“ jim ale nepřinesla kýženou prosperitu, nýbrž zoufalství, ponížení a bídu. Přivedla je na samé dno společnosti, kde se ostatně nachází i prapodivná tlupa dalších místních obyvatel, které změna systému podobně zdecimovala a učinila osamělými.

Minimalistická scéna Pavly Kamnové podpořená Páclovou světelnou režií věrohodně zvýrazňuje ponurost prostředí a doby. Děj se odehrává v hotelové vstupní hale, jejíž zdi z hrbolatého, šedého plechu působí nepříjemně depresivním dojmem. Prostor haly svou jednoduchostí a chudobou jasně naznačuje materiální situaci majitelů hotelu. Veškeré vybavení interiéru tvoří starý vrzavý stůl a koryto. V popředí jeviště visí i provaz, který symbolizuje dávno spáchanou sebevraždu, ale zároveň poněkud prvoplánově prozrazuje, co se do konce inscenace může stát.

Jeden z hlavních problémů inscenace Hostů spočívá v dramaturgicko – režijní koncepci, která zasáhla jen povrch textu a nijak hlouběji nepracovala s tragikomickým potenciálem Bukowského hry. Inscenační tým se zaměřil především na černobílé vykreslení obrazu morálního, duchovního a materiálního rozkladu vesnických obyvatel. Následkem tohoto výkladového zjednodušení jsou nezřetelné a nedostatečně propracované vztahy jednotlivých postav, jejichž kořeny tkví hluboko v minulosti. Tak například dávný vztah mezi Kačenkou a knězem Lutzem, o kterém se dovídáme v druhé třetině představení, ale z kterého se do té doby žádný význam netěžil. O to překvapivější a nepřipravenější je pak vina za smrt Lutze, kterou Kačenka bere na sebe po jeho nešťastném úmrtí a jejíž důvod lze pak hledat jen v tom, že se s ním těsně předtím pohádala. Rovněž nedostatečně vyložená je motivace Hosta (Václav Šanda), proč si bere za manželku retardovanou Edith von Schwanhof (Anna Losová). Pokud by byl důvodem jen polibek, který od Edith dostal, pak by to byl důvod dost povrchní a inscenační koncepcí nedotažený.

Podobné zásadní zjednodušení se projevilo i v rovině hereckého uchopení postav, v němž převažuje jednostranně tragické pojetí. Možná tomu tak bylo i proto, že režisér Pácl přecenil možnosti studentů herectví, kteří bez jeho výrazné režijní pomoci jen těžko mohou zvládnout jednu z nejtěžších poloh vytváření postav, a to tragikomickou. Příkladem tohoto zjednodušení je manželský rozhovor Erika a Kačenky, kdy Erik dává přednost čištění bot hostovi před manželkou ztrápenou osamělostí. Jejich dialog vyzněl jen stroze a vážně, zatímco evidentní trapnost situace zůstala upozaděná.

Herecký výkon Pavly Dostálové v roli Kačenky působil dojmem nejistoty, jako by se herečka až příliš úzkostlivě držela pouze textu a na víc jí nestačil čas nebo energie. Monotónní mluva i tuhé, neuvolněné držení těla posunulo postavu frustrované ženy a neuspokojené manželky ke křečovité nepřirozenosti. Michal Švarc se v postavě Erika tragikomickému rozměru postavy přiblížil o něco více. Jeho rychlé střídání gest i nálad bylo ale také omezeno až přílišným soustředěním se na text. Slova z jeho úst jako by jen mechanicky plynula, aniž by přitom byla naplněná obsahem. Vytvářelo to dojem jisté vnějškovosti a povšechnosti. Přestože dialogy obou hlavních postav nabízely bohaté příležitosti k rozehrání, nebyly využité. Drsná, ale rovněž opuštěná selka Jutta von Schwanhof svou retardovanou dceru Edith von Schwanhof drží zkrátka neustálým štědrým přívalem facek. Jejich vztah v inscenaci vyjadřuje pouze touhu matky zbavit se zodpovědnosti nad dcerou. Herecké ztvárnění dvojice matka dcera takový vztah, který mohl a měl být vyložený hlouběji a rafinovaněji, zredukovalo prakticky jen na ony facky a matčin ignorující postoj k dceři.

Anna Losová charakterizovala postavu retardované puberťačky Edith von Schwanhof jednotvárnou hlasovou polohou. Její Edith byla od začátku až do konce ve výraze stále stejná. Obdařená pouze několika individuálními rysy, a to pocitem nepřítomnosti a zpomalenou mluvou – nikterak nový prostředek při vytváření postav mentálně postižených. Výraznější osobité tóny nevnesla do interpretace postavy Edithy ani alternace Niny Horákové. Její Edith budila dojem spíše náměsíčné než mentálně postižené ženy. Neustálý dojem duševní nepřítomnosti byl dosahován za cenu přehrávaného hereckého projevu bez opory v souhře s kolegy. Jediný rozdíl mezi oběma alternacemi spočívá v tom, že Edith v podání Horákové byla ve svých mluvených projevech ostřejší a názornější než postava ztvárněná její kolegyní.

Zato Tomáš Vaněk expresivitu mohl rozdávat. Jeho křečovitý, uřvaný a přehnaně karikovaný kněz Lutz je jen další variantou typu, na kterou jsme u něho již zvyklí. Jeden z nadějnějších výkonů v představení podala Kamila Šmejkalová coby Jutta von Schwanhof. Herečka využila svůj komediální talent a obdařila postavu dojičky krav prostořekostí a temperamentem. Zuzana Volová, alternující tuto roli, svou postavu naopak ochudila o ženský šarm i komediální rozměr a vystavěla ji především na ráznosti, zemitosti a hysterii.

Druhý zdařilý výkon patřil sehrané dvojici outsiderů a pijanů Äppel-Treitschke (Vuk G. Čelebić) a řezník Wilhelm Hagedorn (Patrik Děrgal), kteří scénu v kostele předvedli živě a lehce ve stylu klauniády. Absurdní dialog dvou opilých lidí o životních problémech, tajném přání a padající hvězdě pokládám za příklad režijně a herecky zvládnutých scén, které směřovaly k postižení groteskního ducha samotné hry.

Všechny postavy této divadelní hry svazuje osamělost. Ať už jde o dvojici Treitschke –Hagedorn, matku a dceru von Schwanhof anebo především o Erika a Kačenku. Jedná se o osamělost, o soužití vedle sebe a nikoliv o společnou, vzájemně propojenou existenci. Nezdar v podnikání a strach před budoucností hlavním hrdinům postupně a nemilosrdně ničí city a schopnost žít spolu, aby je nakonec zcela rozdělil.

Přestože toto téma v inscenaci Bukowského Hostů částečně obsažené je, zůstalo co do hereckého a režijního naplnění poněkud těžkopádně nedotažené. Především v tom smyslu, že inscenace nedokázala využít tragikomického potenciálu textu, a tudíž ani hluboká osamělost postav nedostala další, například odlehčenější dimenzi, což vedlo ke zploštění a zatěžkání výrazových prostředků inscenace. I když výsledek plně neodpovídá možnostem Bukovského textu, je dobře, že studenti měli příležitost se s jeho nároky poměřit. Skrze tuto zkušenost si třeba mohou uvědomit, jak náročné může být vytváření skutečných živých a plnohodnotných postav.