Taneční sekce festivalu Zlomvaz začala představením studentů z HAMU s názvem Chod návratů ve Slévárně La Fabriky. Půlhodinová mírně narativní choreografie pracovala s pěti tanečníky a scénografi cky poměrně bohatým prostorem.

V popředí se rozpíná členitý povrch tvořený měkkými pyramidkami, v pozadí se tyčí stěna poskládaná z polic a šatní skříně. Tyto dva prostory láme předěl z laviček. Bokem stojí červené křeslo. Pyramidkový koberec vytváří dojem ostrého, nepohodlného povrchu, ale na druhou stranu vybízí k doteku příslibem poddajnosti. To se ostatně i nejednou stává tanečníkům: cosi je nutí toto prostředí zkoumat, dotýkat se ho, nechávat se jím masírovat. Většinu času ale jeho vlastnosti nejsou nijak zvýrazňovány a slouží pouze za podklad tanečně-pohybovým kreacím.

Dívka běží, vydává stále více energie, až se ocitne v zajetí záchvatu. Je zchlazena vodou vychrstnutou ze dvou kýblů, přímo do obličeje. Dvou kýblů řízených dvěma tanečníky, kteří plní úlohu vnějších vlivů, nejrůznějších impulsů pro ostatní dění. Promočené dívce je věnováno sako chlapcem – zde dochází k jejich prvnímu setkání. Následně již jde dívka dozadu vybalovat věci z beden a zaplňovat jimi jednotlivé poličky. Nejspíše v jejich nové společné domácnosti. Před tím se ovšem nezapomene převléci a své mokré šaty pověsit na ramínko do skříně. Zabydluje prostor. A čeká.

Chlapec nepřichází, nechává ji samotnou. Pokoušejí se o ní jiní, ale ona zůstává nedobytá. 15 DDDDD Mezitím chlapec tráví čas s druhou, starší ženou v červeném křesle. Zda se jedná o matku, či jen starší variantu dívky nepoznáme. V úvahu může přicházet i cosi abstraktnějšího, například touha, mužská stálost... Tato obyvatelka červeného trůnu má prostor pro monolog, v jehož závě- ru se dozvíme, že se rozpadá do sebe, stává se prachem. Nemá stálého trvání. Ani chlapcův pobyt u ní nemá stálého trvání a on odchází. Pronásledují ho občasné stavy nekontrolovatelné křeče. Míří k dívce, ale cestou musí porazit, odklidit si z cesty soupeře, potencionální konkurenty – vlastně jakékoli překážky.

Odměnou za jejich poražení mu je rozevření zdi, hradby — laviček — a tedy volná cesta k dívce. Ta mezitím zabíjela čas urovnáváním předmě- tů v domově. Své trpělivé čekání v osamění si zpříjemnila tancem se sakem, ale po uvědomě- ní si jeho prázdnoty, nenaplněnosti i své opuš- těnosti ji popadl vztek a sako omlátila o zem.

Následovalo uklidnění, opětovné zavěšení saka na ramínko a další vyrovnávání předmětů. Po rozestoupení laviček přichází chlapec a je třeba znovu vybudovat vzájemnou důvěru. Udrží mě ten druhý? Mohu na něj vložit veškerou svou váhu? Mohu se mu odevzdat? A opač- ně: dokáži toho druhého unést? Fyzické se mísí s duchovním. Na závěr je vše, jak má být. Dívka si zavěsí chlapce do saka na ramínku ve skříni. Pěkně si ho zařadí do inventáře předmětů ve svých uspořádaných policích. Ustájí ho a tím ho zklidní. Chlapec již nemá žádný další třas. Je klidný, vyrovnaný. Má své místo. Na ramínku naproti šatům dívky. A ta ho spokojeně pozoruje sedíc ve skříni naproti němu, sedíc na krabici, ve které se nacházely všechny ty pečlivě vyrovnané předměty. Stmívá se. A pečlivě vystavené, uspořádané předměty se počínají mírně chvět. Chlapec se sice navrátil, ony však vypadají, že by se rády začaly pohybovat. 

Chod návratů

choreografie: Katerína Rampáčková St 19/05 -> 16:00 La Fabrika - Slévárna