Všecky hry, všecky prózy, všecka poezie, různé švandy a hrůzy - no, prostě Všecko napsané[1] Jana Antonína Pitínského se skrývá ve dvou částech, jednom intru a jednom epilogu jedné absolventské inscenace s názvem Pitínský slovník. Režisér, autor úpravy a pedagog Braňo Mazúch čerpal právě z díla tohoto předního českého dramatika a režiséra. Půjčuje si nejen témata, scény, dialogy, slova a slovíčka, postavy a postavičky, ale hlavně smutky, radosti a jiné nálady. Všecko to pečlivě rozebírá, rozkládá a rozhazuje po scéně, aby to pak s dětskou hravostí nedočkavě poskládal do nového tvaru.

Všecko to hrou i začíná. Táborovou. Ve stanech s dřevěnou podstavou si za svitu baterek povídají Pitínského postavy. Povídají šeptem, povídají páté přes deváté, stejně jako děti po večerce na táboře. Nevidíme nikoho a neslyšíme všecko. Jen útržky, které se vzájemně proplétají a doplňují. Průvodcem nám v tomto zdánlivě nesmyslném světě budiž František (Jan Čtvrtník). František z Parku, který na své cestě životem v parku ztroskotal, a tak v něm žije a zažívá mnohé. Je tichým svědkem trápení nešťastně zamilované Elišky (Daniela Šišková), kterou si namlouvá stejně nešťastný Jirka (Patrik Holubář). Stává se obětí filharmoniků Ríši (Martin Dědoch) a Eduarda (Vladimír Polívka), kteří nehrají na žádný nástroj, nýbrž si až kafkovsky hrají s ním samotným a svou zvrácenou potěchu rafinovaně halí do elegantních fraků. Promlouvá se skutečným andělem s lidskou podobou, Andělou (Pavlína Skružná), která je za svou dobrotu a bezelstnost (stejně jako František) odměněna útlaky dvou elegánů. Setkává se také s režisérem divadla běžného avantgardního typu Borisem (Michal Bednář), jenž mu na vyžádání povídá pohádku, kterou obyčejně říkává jen svým dětem. František ji poslouchá a usíná. A tak je dost dobře možné, že se mu to všecko jen a jen zdá...

Všecko to Františkovo snění v první půli doprovází kapela. Písničky z Betléma na dobrou noc mu hrají Josef (Michal Bednář) a Marie (Tereza Volánková). Hrají o sobě samých, o své cestě a o tom, kdo je navštívil. Jejich koncert svým "kázáním" prokládá Odpovědník (Bořek Joura), který divákovi dává možnou odpověď na to, co je František zač. Je to snad on, o kom se bude jedinej příběh psáti, jak psáno jest ve svatý Bibli? Ten, který bude ovečky pást, chleba rozdělovat a na těle ponese těžký kříž za nás všechny? Je František ten z moci Boží vyvolený a my ostatní jeho pravou tvář, sílu a dobrotu nevidíme přes tak povrchní věc, jako jsou roztrhané a špinavé hadry? Pro takového člověka musí být těžké své místo na zemi obhájit a uchránit se pádu mezi ty, jež co nevidět s ďáblem půjdou krást. Ne náhodou dva díly inscenace rozděluje symbolická třináctá část výmluvně nazvaná Pády. Jde čistě o fyzickou akci, kdy herci za hlasité hudby padají a následně se škrábou zpět na nohy, aby se pokusili stát zpříma, avšak tančit tak, jak někdo jiný píská. Náročnou choreografií (Dora Sulženko Hoštová) se, lapajíce po dechu, propadají do druhé poloviny inscenace.

Všecko se v té druhé části změní. V Parku se postaví Pokojíček, Františkův - do té doby relativně volný - prostor se uzavře a on jinam nemůže. Z dřevených podstav stanů se vytvoří variabilní vyvýšený prostor a odklopením víka jednoduše vzniká kuchyně - místo setkání rodiny. Park Pokojíček se v této druhé části proplétají; a stejně jako se proměňuje prostor, prolínají a proměňují se i postavy. Z nevinné Anděly se stává zoufalá Linda (obě Pavlína Skružná) s mikrofonem v jedné ruce a s cigaretou v té druhé. Prostý František v ní ale skutečného anděla z první poloviny nepoznává. Coby opuštěná matka se Linda pokouší na Františka svalit všecku svou vinu a zároveň překřičet neustále plačící dítě, jež nemá otce. Měl by se snad o něm další příběh psáti? Je on snad další z boží vůle vyvolený? Stejně jako František? Na rozdíl od něj však ani nedostane šanci s lidmi promluvit. Vždyť dnes už ani poslouchat nechtějí. Neviňátko 21. století. Ač křičí sebevíc, nikdo ho neslyší, a tak zákonitě musí utichnout jednou provždy. Stejně jako Marie z Betléma prostupující se s Marií z Pokojíčku (obě Tereza Volánková). Ani pro ni není svět místem, kde by mohla skutečně žít, a tak se radši dobrovolně vzdává svého hlasu, kterým v první půli zpívala "hluchým" lidem o lásce. Není ostatně sama, komu se hlasu nedostává. Josef se prolne s němou tváří, žlutým kanárem (obojí Michal Bednář), který prý umí jediné slovo, německý člen určitý rodu mužského "der", který sám o sobě vlastně vůbec nic neznamená. Tiše a s místy nechápavým pohledem pozoruje dění kolem sebe - netradiční rodinu lpící na tradicích. Matku (David Ryska) slepě věřící v autoritu Otce (Johana Matoušková), jenž rodině vládně kefírem vymytým mozkem, Lídu (Petra Majerčíková), která si domů poprvé přivede svého nápadníka Viktora, o poznání méně výřečného a více fyzického Odpovědníka, který ztratil víru i sám v sebe (oba Bořek Joura) a Marii, ztělesnění vnitřní lidské krásy a dobroty, jež se po několika letech rozhodne opustit své tiché a dobrovolné vězení dětského pokojíčku. Napětí by se - nožíkem se srnčím kopýtkem - dalo krájet.

Všecko je to obratně oblečené do scény a kostýmů (Jitka Pospíšilová), které všem těm proměnám a prostupům sluší. Kostýmy pomáhají orientovat se v tom, jaká postava vstoupila do které. Proměna Anděly v Lindu je například díky tak jednoduchému a přesto funkčnímu triku, jako je poloviční vysvlečení z šatů s péry, všeříkající. Táborové stany všemu dodávají dětskou naivitu a v kombinaci s hrátkami Ríši a Eduarda ve stylu filmu My funny games tvoří mrazivý kontrast. Nedílnou součástí je hudba (Jan Čtvrtník a kolektiv) neméně se podílející na těchto kontrastech. Líbivé melodie v první polovině dokreslují zoufalé bloudění životem, v té druhé agresivní hra na bicí evokuje křik dítěte. Hudebně a pohybově nadaní herci se v koláži, postavách a situacích pohybují s naprostou přesností a přehledem. Je znát, že s dílem J. A. Pitínského strávili víc než dva měsíce zkoušení v Disku, že se s ním pod pedagogickým vedením Braňa Mazúcha a Jiřího Havelky v rámci klauzur ve třetím ročníku už setkali. I díky tomu se na první pohled nesourodé jednotlivosti spojí v celek. Celek, který drží pohromadě i stylizovaná herecká vyrovnanost. Snad o něco větší díl divácké pozornosti si pro sebe kradou obyvatelé Pokojíčku. Tato Pitínského hra, ač zkratkovitě, zaujímá ve výsledném tvaru nejvíce místa. Hercům tak dává větší prostor pro práci na postavě a jejím vývoji. Nejvýraznějších diváckých reakcí se dostává Johaně Matouškové a Michalu Bednářovi, a to díky vděčným etudám jako je otcovo flusání křupek a jejich následné chytání kanárem. Mě si ovšem získala Daniela Šišková s umaštěnou pusou od makrely, kterou pečlivě obírá, zatímco recituje báseň o otci, co kuličkovým perem sviní ovoce, zeleninu a vůbec potraviny. Báseň o tom,že má dvě uši, ale když zavírá oči, tak je neslyší, ale hluchá ještě není. Dívčí vzhled Daniely Šiškové a verše, kterými promlouvá ženskost a neodvratitelně se blížící dospělost - všecko se to v její Elišce pere. Vztek, že nemá toho, koho by chtěla a že má sice doma kozu jako takovou, ale co z toho, když jí ten blbeček schází?

Všecky ty hry a švandy a hrůzy žoviálně uzavírá Boris slovy o pohádce, kterou napsal sám František a kterou mu hráli na dobrou noc. Byl to všecko sen? Noční můra? Nebo realita do snu zabalená, to aby tolik nebolela? Pitínský slovník je -spíše než přehledný soupis abecedně řazených hesel - slovníkem obrazovým. Jednotlivá hesla (texty) jsou místy jen načrtnutá, jindy vykreslená v sytých barvách a slepená dohromady v pestrou koláž. Všecko je to zmatené, a přece jasné. Všecko je to propojené jedním tématem, které sice není vyřčené, ale přesto je vepsané do všech částí a lze ho intuitivně přečíst mezi řádky poslepovaných replik z Pitínského díla. Všecko je to o tom, že radost se může skrývat v maličkostech a veselá hra má jen krůček k hororu. O tom, že zlo, omezenost a strach z neznáma je všude, že být sám na světě bolí a mít rád bližního svého nemusí znamenat, že se člověk ve světě neztratí. Ba naopak. Je to o úzkosti, o vzteku s neznámou příčinou, o pádu a o hledání síly k novým začátkům, které se nemusí povést. Všecko je to hravé, milé a hezké, zároveň děsivé a kruté. Nemusíte vědět, že pravé jméno Jana Antonína Pitínského je Zdeněk Petrželka a nemusíte ho ani tušit v postavě bloudícího Františka. Nepotřebujete mapu, abyste se neztratili v Parku či v Pokojíčku. Nemusíte mít slovník, abyste Pitínského postavám rozuměli, i tak je možné je chápat. Pitínský slovník odvážně hraje především atmosférou, věcí tak nevyzpytatelnou, neuchopitelnou a křehkou, že vás bohužel může i totálně minout. Ale když se to všecko povede, stojí to za to.

Takže: ty co jsi nikdy neplakal, ty, co nevíš, jak se smát, ty, co jsi celej život spal, pojďte se podívat!

[1] Jan Antonín Pitínský: Všecko napsané, Větrné mlýny, 2010