Eliška Raiterová

Rozhovor s Janou Machalíkovou.

Ačkoli se tím zvlášť nechlubí, má herečka Ivana Uhlířová z posledních let bohaté zkušenosti s německojazyčným divadelním prostředím. Účinkovala v inscenacích curyšského Schauspielhausu, na Wiener Festowochen, v německém Theater Bremen a mnichovských Kammerspiele. Také proto se ukázala být v kontextu čísla pozastavujícího se nad naší poslední zkušeností s německým divadlem příhodným zvěstovatelem. Zatímco zachraňovala svou dceru Lotu před nástrahami elevace Studia Řetízek, vysvětlovala mi, jaké je přemýšlet na jevišti v němčině, proč nechce být v ďolíku králem a kde je začátek chobotnice. Přitom se neustále spiklenecky pousmívala: „No jsem zvědavá, jak to tam, Eliško, napíšeš.“ 

anketa

Orestes je letošní druhou absolventskou inscenací katedry činoherního divadla a zároveň již několikátou inscenací souboru Činohra 16–20. Ten se zformoval v loňském roce ze studentů herectví, režie-dramaturgie, scénografie a produkce a působí od podzimu 2018 v Divadle Kolowrat. V absolventské inscenaci Orestes herce souboru režíroval jeden z hlavních pedagogů ročníku Štěpán Pácl, dramaturgoval přitom student třetího ročníku bakalářského studia Vít Kořínek. Oresta uvedli v překladu Jaroslava Vostrého.

Když vystoupíte v El Rocío z autobusu, ovane vás horký prašný vzduch. Chvíli po poledni stoupá v srpnu teplota k třiceti šesti stupňům, slunce žhne a stínu je málo. Na písečné silnici se v parném mlžném oparu rýsují bělostné domečky s úzkými zápražími, honáci s córdobskými sombrery vedou na uzdě andaluské koně, osly a muly a zpovzdálí se ozývá střelba. Pokud existuje divoký západ, pak ho hledejte tady, v poutní vesnici El Rocío ležící na břehu doňanských mokřin v jižním Španělsku.

Milý čtenáři,
podzim se vynořil a zase zmizel pod armádou čokoládových Mikulášů a balicího papíru. Odkryl několik politicko-společenských kostlivců ve skříni, přinesl brzkou tmu a pak utichl v ranních mrazících a prvním nočním sněhu. Čekají nás vánoční svátky a dlouhé zimní období, kdy se každý ruku v ruce s vrstvami oblečení uzavře sám do sebe. Zdálo se nám, že právě toto zimní období představuje vhodný čas pro zamyšlení se nad tématem, které často skloňujeme buď skepticky a ledabyle, nebo naopak až podezřele horlivě: je jím duchovno.

Co je to vlastně medulla? Kromě alba Björk z roku 2004 a starověkých zlatých dolů, jejichž pozůstatky dodnes leží ve španělské provincii León (přesně Las Médulas), bývá tímto termínem v medicínské terminologii označována dřeň. Kostní, ledvinová… Slovo je latinského původu, odvozené z medius, neboli střed, prostředek. O čem může pojednávat inscenace s tímto záhadným názvem? Přistup blíž, milý čtenáři, a ponoř se do světa Medully, království biliónů mikroorganismů. 

Milý čtenáři,

držíš v rukou časopis Hybris, který jsme v zimě oblékli do nového kabátku. Jedním z důvodů našeho počínání byl také návrat k názvu časopisu a připomenutí si, co vlastně znamená. Ačkoliv jsi nepochybně jakožto příznivec nebo přímo člen divadelní obce s tímto termínem obeznámen, dovol mi ho znovu krátce vzkřísit. 

Domnívám se, že je načase (po 142 letech) vznést do našeho prostředí jednu zásadní polemiku. Nějaký ten pokus polemizovat s Otakarem Hostinským se tu především v průběhu minulého století vyskytl (jistý pan Zich atp.), ale pokud sahá mé pátrání, nebylo ještě opraveno jedno chybné tvrzení, kterého se Hostinský dopouští v úvahách o sdružování umění. Naše stanovisko nám dobře umožňuje zaujmout časový odstup, který nás od napsání stati Sdružení umění – souborné umělecké dílo v roce 1877 dělí. Zároveň však není tento odstup klíčový, neboť kořeny toho, co zde budeme pojednávat, sahají právě do druhé poloviny 19. století. Předmětem naší polemiky bude komiks. Mé díky patří panu Martinu Kaplickému, jehož myšlenky na semináři estetiky mě k napsání polemiky podnítily.

„Therefore, we get into real situations, because we want to be surprised and we have a desire to do that. But when I´m running through the streets in my underwear again, I think to myself, what a strange job.“ - Z rozhovoru s Johannou Freiburg a Bastianem Trostem

Vladimira jsem poprvé viděla v roce 2013 na Wolkrově Prostějově, kde vystupoval v kategorii recitátorů a odkud mně a mým přátelům asi navždy utkvěl v paměti. Ne že bychom si pamatovali, jaký přesně přednášel text a jestli byl jeho autorem on sám nebo někdo jiný. Nemůžeme zapomenout jinakost, s jakou Vladimir text interpretoval. Ačkoliv už nemáme ponětí, jaký byl kontext celého výstupu, dodnes vzpomínáme na slovo ‚jahody‘ šeptané s Vladimirovým ukrajinsko-hebrejským přízvukem a na to, jak nám ‚jachody‘ nabízel ze sevřených dlaní v přítmí prostějovského divadla. Vybavuje se nám ono setkání s podivností v tom nejsprávnějším slova smyslu. S podivností, která člověku evokuje Twin Peaks a dává mu svým prostřednictvím nahlédnout do potemnělých stránek sebe samého.

V době, kdy píšu tento článek, jsou tomu necelé dva týdny, co jsem zahájila svou studijní stáž v rámci geniálního produktu Evropské Unie (myšleno naprosto vážně), Erasmu. Moje cesta vedla na západ, do hesenského univerzitního městečka Giessen, vzdáleného tři čtvrtě hodiny cesty vlakem od Frankfurtu. Vzhledem k této zkušenosti cítím jako svou povinnost zapsat několik prvních poznatků pro všechny z vás, kdo se chystají do Německa, na Erasmus, nebo se prostě jenom bojí Arabů.